Voděradské bučiny
12. 9. 2009
Území je součástí rozsáhlého lesního komplexu na pravém břehu
Jevanského potoka. Nachází se v prostoru mezi obcemi Louňovice,
Vyžlovka, Jevany, Černé Voděrady a Struhařov. Nadmořská výška
nejnižšího místa u Jevanského potoka je 345 m a nejvyššího vrchu Kobyla
501 m. Hlavním předmětem ochrany je rozsáhlý komplex kyselých a květnatých bučin s typickou flórou a faunou.
Území se rozkládá v Mnichovické pahorkatině a Jevanské plošině. Zahrnuje návrší s nevýrazným hřebenem a pahorky a členitější terén dělený údolími bezejmenných přítoků Jevanského potoka. Území je zajímavé výskytem periglaciálních jevů. Intenzivním mrazovým zvětráváním vznikly pseudokary, kamenná moře a polygonální půdy.
Většina území je budována hrubozrnnou říčanskou žulou, ve které můžeme najít několikacentimetrové vyrostlice živce (ortoklasu), jemněji zrnitou aplitickou žulou a méně dalšími horninami (pískovce, břidlice).
Převládajícím společenstvem jsou kyselé (bikové) bučiny s několika málo typickými druhy rostlin – metličkou křivolakou (Avenella flexuosa), bikou bělavou (Luzula luzuloides) a jestřábníkem zedním (Hieracium murorum). Méně jsou vyvinuté květnaté bučiny s pestřejší druhovou skladbou s kyčelnicí devítilistou (Dentaria enneaphyllos) a cibulkonosnou (D. bulbifera), svízelem vonným (Gallium odoratum), bažankou vytrvalou (Mercurialis perennis), lýkovcem jedovatým (Daphne mezereum) apod. Okraje potoků lemují společenstva přípotočních olšin, podmáčené lesní polohy obývají olšiny s ostřicí řídkoklasou (Carex remota). Na strmějších svazích se vyskytují roklinové javořiny s udatnou lesní (Aruncus vulgaris), česnáčkem lékařským (Allinaria officinalis) apod. V údolích se vyskytuje původní ekotyp chlumního smrku, vzácně je zastoupena jedle, javor mléč a klen.
Území patří k významným mykologickým lokalitám, zejména z pohledu dřevokazných hub. Nalezneme zde např. na jedli vázané bondarcevku horskou (Bondarzewia mesenteria) a lesklokorku jehličnanovou (Ganoderma carnosum). Z lupenatých pozemních druhů zde roste např. límcovka šupinatá (Stropharia squamosa), velmi vzácná helmovka Pearsonova (Mycena pearsoniana), nehojná šupinovka Jahnova (Pholiota jahnii) aj.
Z fauny byly zjištěné reliktní a zoogeograficky významné druhy půdní zvířeny. Složení edafonu naznačuje, že Voděradské bučiny mohly být nejzápadnějším prvkem migrace buku od východu z Karpat, kdežto bučiny Křivoklátska patří již do proudu jihozápadního. Druhově bohatá je fauna lesních motýlů, je zde hojný např. martináček bukový (Aglia tau), batolec duhový (Apatura iris), vzácní srpokřídlecovití motýli (Drepana curvatula), hřbetozubci (Drymania querna) apod. Pestrá je i fauna xylofágních druhů (živících se mrtvým dřevem) brouků – 40 druhů tesaříků, včetně vzácného druhu Nothorhina punctata, dále např. střevlík Pterostichus burmeisteri, roháček Systenocerus caraboides. Z ptáků zde hnízdí na staré stromy vázaný holub doupňák (Columba oenas), lejsek bělokrký (Ficedula albicollis), nepravidelně lejsek malý (Ficedula parva) a čáp černý (Ciconia nigra). Z obojživelníků se můžeme setkat s mlokem skvrnitým (Salamandra salamandra), čolkem horským (Triturus alpestris), skokanem hnědým (Rana temporaria) či ropuchou obecnou (Bufo bufo).
Lesy se svou druhovou skladbou blíží přirozené, ale jedná se o hospodářské porosty. Svou strukturou a skladbou neodpovídají plně podobě přírodního lesa. Současná podoba lesa je dosti ovlivněna minulou hospodářskou činností. Po roce 1935, kdy lesy přešly Školnímu lesnímu statku ČVUT (dnešní Školní lesní podnik České zemědělské univerzity), se přešlo od velkoplošného hospodaření k maloplošnému. V současné době je jen malá část porostů buku ponechána přirozenému vývoji, většina porostů je běžně hospodářsky využívána, většina starších porostů buku je cílenými zásahy připravována na obnovu.
V lesním komplexu černokosteleckých lesů je několik pozůstatků středověkých vsí zaniklých v průběhu 13. až 17. století. V území se roztroušeně těžil kámen v malých lůmcích a rozebíráním balvanité suti. Na Jevanském potoce byla postavena pila na zpracování nesnadno prodejného dříví a kousek níž flokárna, která zanikla v druhé polovině 19 století.
Území je nejsnadněji dostupné autobusem z Prahy. Výchozím místem naší vycházky mohou být Jevany, Černé Voděrady, Svojetice či Struhařov. Územím vede několik turistických stezek a naučná stezka v délce 8 km. Území je protkáno dále sítí zpevněných cest, které jsou vhodné pro cykloturistiku a v zimě pro lyžování. Voděradské bučiny jsou malebné jak zasněžené pod hlubokou sněhovou pokrývkou, v jarním aspektu s kvetoucími kyčelnicemi a zpívajícím chórem ptactva, poskytující chladivý stín v parném létě i hýřící zlatými barvami v době podzimu.
(převzato)
Území se rozkládá v Mnichovické pahorkatině a Jevanské plošině. Zahrnuje návrší s nevýrazným hřebenem a pahorky a členitější terén dělený údolími bezejmenných přítoků Jevanského potoka. Území je zajímavé výskytem periglaciálních jevů. Intenzivním mrazovým zvětráváním vznikly pseudokary, kamenná moře a polygonální půdy.
Většina území je budována hrubozrnnou říčanskou žulou, ve které můžeme najít několikacentimetrové vyrostlice živce (ortoklasu), jemněji zrnitou aplitickou žulou a méně dalšími horninami (pískovce, břidlice).
Převládajícím společenstvem jsou kyselé (bikové) bučiny s několika málo typickými druhy rostlin – metličkou křivolakou (Avenella flexuosa), bikou bělavou (Luzula luzuloides) a jestřábníkem zedním (Hieracium murorum). Méně jsou vyvinuté květnaté bučiny s pestřejší druhovou skladbou s kyčelnicí devítilistou (Dentaria enneaphyllos) a cibulkonosnou (D. bulbifera), svízelem vonným (Gallium odoratum), bažankou vytrvalou (Mercurialis perennis), lýkovcem jedovatým (Daphne mezereum) apod. Okraje potoků lemují společenstva přípotočních olšin, podmáčené lesní polohy obývají olšiny s ostřicí řídkoklasou (Carex remota). Na strmějších svazích se vyskytují roklinové javořiny s udatnou lesní (Aruncus vulgaris), česnáčkem lékařským (Allinaria officinalis) apod. V údolích se vyskytuje původní ekotyp chlumního smrku, vzácně je zastoupena jedle, javor mléč a klen.
Území patří k významným mykologickým lokalitám, zejména z pohledu dřevokazných hub. Nalezneme zde např. na jedli vázané bondarcevku horskou (Bondarzewia mesenteria) a lesklokorku jehličnanovou (Ganoderma carnosum). Z lupenatých pozemních druhů zde roste např. límcovka šupinatá (Stropharia squamosa), velmi vzácná helmovka Pearsonova (Mycena pearsoniana), nehojná šupinovka Jahnova (Pholiota jahnii) aj.
Z fauny byly zjištěné reliktní a zoogeograficky významné druhy půdní zvířeny. Složení edafonu naznačuje, že Voděradské bučiny mohly být nejzápadnějším prvkem migrace buku od východu z Karpat, kdežto bučiny Křivoklátska patří již do proudu jihozápadního. Druhově bohatá je fauna lesních motýlů, je zde hojný např. martináček bukový (Aglia tau), batolec duhový (Apatura iris), vzácní srpokřídlecovití motýli (Drepana curvatula), hřbetozubci (Drymania querna) apod. Pestrá je i fauna xylofágních druhů (živících se mrtvým dřevem) brouků – 40 druhů tesaříků, včetně vzácného druhu Nothorhina punctata, dále např. střevlík Pterostichus burmeisteri, roháček Systenocerus caraboides. Z ptáků zde hnízdí na staré stromy vázaný holub doupňák (Columba oenas), lejsek bělokrký (Ficedula albicollis), nepravidelně lejsek malý (Ficedula parva) a čáp černý (Ciconia nigra). Z obojživelníků se můžeme setkat s mlokem skvrnitým (Salamandra salamandra), čolkem horským (Triturus alpestris), skokanem hnědým (Rana temporaria) či ropuchou obecnou (Bufo bufo).
Lesy se svou druhovou skladbou blíží přirozené, ale jedná se o hospodářské porosty. Svou strukturou a skladbou neodpovídají plně podobě přírodního lesa. Současná podoba lesa je dosti ovlivněna minulou hospodářskou činností. Po roce 1935, kdy lesy přešly Školnímu lesnímu statku ČVUT (dnešní Školní lesní podnik České zemědělské univerzity), se přešlo od velkoplošného hospodaření k maloplošnému. V současné době je jen malá část porostů buku ponechána přirozenému vývoji, většina porostů je běžně hospodářsky využívána, většina starších porostů buku je cílenými zásahy připravována na obnovu.
V lesním komplexu černokosteleckých lesů je několik pozůstatků středověkých vsí zaniklých v průběhu 13. až 17. století. V území se roztroušeně těžil kámen v malých lůmcích a rozebíráním balvanité suti. Na Jevanském potoce byla postavena pila na zpracování nesnadno prodejného dříví a kousek níž flokárna, která zanikla v druhé polovině 19 století.
Území je nejsnadněji dostupné autobusem z Prahy. Výchozím místem naší vycházky mohou být Jevany, Černé Voděrady, Svojetice či Struhařov. Územím vede několik turistických stezek a naučná stezka v délce 8 km. Území je protkáno dále sítí zpevněných cest, které jsou vhodné pro cykloturistiku a v zimě pro lyžování. Voděradské bučiny jsou malebné jak zasněžené pod hlubokou sněhovou pokrývkou, v jarním aspektu s kvetoucími kyčelnicemi a zpívajícím chórem ptactva, poskytující chladivý stín v parném létě i hýřící zlatými barvami v době podzimu.
(převzato)
Náhledy fotografií ze složky Voděradské bučiny
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář